2.světová válka

Důležité akce 2. světové války

1944

Jako první se dostali na okupované území výsadkáři z americké 82. a 101. a 6. vzdušné výsadkové divize. Největší ztráty utrpěla 82. divize, která byla vysazena daleko od plánovaných přistávacích zón.
 Její příslušníci přistávali přímo do města Ste. Mere-Englise, kde byli masakrováni
místní německou posádkou. Naštěstí se však výsadkářům podařilo dosáhnout stanovených cílů.
Velké problémy a ztráty měli Američané na pláži Omaha, kde byla německá obrana
obzvláště silná.
 Vyloďovala se zde 4. pěší divize, která byla součástí V. sboru 1. americké armády.
 Součástí vylodění na této pláži byl i obojživelný útok 2. praporu amerických Rangers na
dělostřelecké baterie u Pointe Du Hoc. 
Jaké zklamání Američany nahoře čekalo, když po hrdinském boji s posádkou na skále,
žádná děla nenašli!
Němci je ukryli o pár kilometrů
dál ve vnitrozemí kvůli těžkým náletům bombardérů, a tak Američanům nezbývalo než
je dobýt rychlým útokem.
Naštěstí se jim to podařilo a dobytá děla udrželi až do příchodu dalších vojsk.
 
1. pěší divize, která měla zajistit pláž Utah byla naštěstí vysazena na jiném místě než bylo naplánováno, to ji zachránilo před vysokými ztrátami jako měla 4. pěší divize na Omaze.

Britové měli potíže na pláži Gold kvůli vysokým vlnám. Zde se vylodila zkušená 50. pěší divize jako předvoj XXX. sboru 2. armády.

Na dalších plážích (Juno, Sword) probíhal výsadek celkem úspěšně s malými ztrátami
lidí i materiálu.

V dalších dnech se pláže spojily do jednotného perimetru předmostí. Spojenci však
museli odrazit silné německé útoky na toto předmostí.
Posledni komentare
19.04.2011 20:47:46: Je to fakt dobra stranka ja se o todle zajimam a je to dobry sice by to chtelo vic ale je to dobry d...
02.02.2009 21:04:14: Zkopírované z www.druha.svetova.cz Proto je tu toho tak málo, autorovi těchto stránek se nechtělo n...
30.01.2009 12:24:11: super strankasmiley${1}
30.01.2009 12:22:11: akorat je tu nmalo foteksmiley${1}smiley${1}
Průběh jedné z největších vzdušných výsadkových operací druhé světové války, operace
 Market-Garden, je zřejmě dobře znám i širší veřejnosti díky knize Cornelia Ryana Vzdálený
most a zejména filmu s hvězdným obsazením, který podle ní
natočil v roce 1977 režisér Richard Attenborough. Naopak u nás téměř neznámý, i když lepší,
je film Jejich je sláva, jenž o této akci vznikl již v roce 1946. Režisér Brian Desmond
Hurst
si tehdy k natáčení bojových scén pozval do Arnhemu příslušníky 1. britské výsadkové divize,
tedy jednotky, která v těchto místech od 17. do 25. září 1944 bojovala. Duchovní otec akce,
britský polní maršál Bernard Montgomery, nezamýšlel útokem na holandské mosty nic menšího než
 urychlení konce války...


V srpnu 1944 byla úspěšně dobojována bitva o Normandii. Poněkud neplánovaně pak byla také
osvobozena Paříž. Již 3. září obsadila britská vojska Brusel, následující den přístav Antverpy.
Hlídky americké 1. armády dokonce překročily u Cách hranice s Německem. Do 14. září byla ve
spojeneckých rukou celá Belgie a Lucembursko. V polovině září se v západní Evropě vytvořila
 nepřetržitá bitevní linie od břehů řeky Šeldy v Belgii až k hornímu toku Rýna u Basileje
na švýcarských hranicích. Němci ovšem drželi několik přístavů na březích Lamanšského
průlivu - Dunkerque až do konce války - a zejména ústí řeky Šeldy. "Při zpětném ohlédnutí
je zřejmé, že neúspěch při vyčištění ústí Šeldy, a tedy neúspěch při otevření cesty pro
spojeneckou flotilu zásobovacích lodí přes průliv přímo do Antverp, do bezprostředního týlu
kanadské první, britské druhé a americké první armády, byl tím nejkatastrofálnějším jevem ve
fázi tažení bezprostředně následující po Normandii," uvádí ve své knize Druhá světová válka
britský historik a publicista John Keegan.

Navzdory všem varováním a dokonce vlastně i v rozporu se svým obvykle opatrným postupem
odmítl Bernard Montgomery obrátit směr svých vojsk zpět, aby ústí vyčistila. Trval na
výsadkové operaci, která by měla vést k překročení Meusy a dolního Rýna, k vytvoření
předmostí na severoněmeckých pláních a posléze k dobytí Porúří, hospodářského srdce Třetí
říše.

"V zájmu britské ekonomiky a vzhledem k situaci v živé síle bylo třeba dosáhnout vítězství
 v roce 1944 a nikoli později. Válka těžce doléhala na britský lid a bylo nutné s ní
rychle skončit. Jenže co bylo nutné pro nás, nebylo nutné z hlediska Američanů.
Byly zde rozdíly v naléhavosti a v doktríně. To američtí generálové nechápali; na území
jejich vlasti se totiž vůbec neválčilo," napsal Montgomery ve svých pamětech. Konečný
 souhlas k uskutečnění operace Market-Garden padl 10. září 1944. Shodou okolností byl její
 duchovní otec - Bernard Montgomery - právě ve stejný den za své nesporné zásluhy povýšen
na polního maršála. Plán byl jednoduchý. Výsadkové divize obsadí mosty přes osm vodních toků
a budou je držet až do příchodu pozemních jednotek 30. sboru britské 2. armády pod
velením
generálmajora Briana Horrockse. Přes varování členů holandského hnutí odporu se mnozí
spojenečtí velitelé domnívali, že německá obrana v dané oblasti bude relativně slabá,
složená jen ze "starých mužů a chlapců na bicyklech".

Již 17. září začal útok. Obsazení mostů u Eidhovenu a Nijmegenu americkými výsadkovými
 divizemi (82. a 101.) skončilo úspěchem. Výsadek britské 1. výsadkové divize u
vzdálenějších mostů přes Rýn u Arnhemu již tak úspěšný nebyl. Parašutisté i kluzáky sice
bezpečně přistáli, ale při postupu k mostům Britové zjistili, že jejich okolí hájí zbytky
 9. a 10. pancéřové divize SS, která se zotavovala po drtivé porážce v Normandii a
přezbrojovala se. Navíc se právě cvičila k odražení vzdušného výsadku... Proti tankům tak
 měli britští výsadkáři jen 75mm houfnice a pěchotní protitankové střely PIAT.

Železniční most v Arnhemu Němci zničili, Britům se podařilo obsadit pouze západní břeh
silničního mostu. S obrovským úsilím a za velkých ztrát jej drželi až do páté hodiny 21.
 září. Marně čekali na příjezd Horrocksových tanků. V noci na 25. září padl rozkaz k
evakuaci zbytků britských sil. Z více než 10 tisíc mužů, kteří u Arnhemu 17. září
 přistáli, se podařilo zachránit asi čtvrtinu. Podle údajů britského Národního archivu
 bylo 1130 parašutistů v boji u Arnhemu zabito, 6450 mužů padlo do zajetí, téměř polovina
 z nich byla zraněna.

O den později, 26. září, se jednotky 30. sboru britské 2. armády dostaly na dohled od
Arnhemu...
 Postup Britů byl do značné míry zpomalen tím, že se mohli pohybovat po jediné silnici
vedoucí
mezi zaplavenými poli. O 24 hodin je rovněž zdrželo dobývání mostů v Nijmegenu. Tyto mosty
Němci zuřivě bránili, po jejich obsazení se je pokoušeli zničit. Vyslali například i žabí
 muže, kteří měli položit nálože k mostním pilířům.

Svou krutou daň zaplatilo za neúspěch operace i holandské hnutí odporu a civilní
obyvatelstvo. Nizozemská exilová vláda v Londýně vyzvala holandské železničáře ke
stávce na pomoc výsadkům Spojenců. Němcům tak sice ztížili zásobování, ale vedlo to
k velkým represáliím a k "hladové zimě", která stála život na 32 tisíc Holanďanů.
Mnozí tuto krutou zimu přežili jen díky tomu, že se živili i tulipánovými cibulkami.

"Útok začal úspěšně a bezpochyby by se byl zdařil, nebýt špatného počasí.
Jeho vinou jsme nemohli severní útočné čelo náležitě posílit a nakonec
britská výsadková divize utrpěla velmi těžké ztráty. Celá operace skončila
jen částečným úspěchem. Předmostí jsme nezískali, zato jsme své linie posunuli
 hodně vpřed a zabezpečili si možnost bránit antverpskou základnu," zhodnotil
operaci vrchní velitel spojeneckých sil generál Dwight Eisenhower.Podobný názor měl i britský premiér Winston Churchill, který byl v době útoku v Kanadě. "V bitvě u Arnhemu jsme na sebe vzali velké riziko, ale bylo je nutné ospravedlnit velikostí cíle, který jsme při tom měli na dosah. Kdybychom měli větší štěstí na počasí, jež se k nám v kritickém okamžiku obrátilo zády a omezilo naši nadvládu ve vzduchu, dosáhli bychom pravděpodobně úspěchu. Žádné riziko však statečné muže včetně holandských bojovníků hnutí odporu, kteří o Arnhem bojovali, neodradilo," napsal Churchill ve své šestidílné práci Druhá světová válka.

Porážku těžce nesl polní maršál Montgomery, který si ve svých pamětech postěžoval: "Stále jsem pevně přesvědčen, že kdybychom byli v polovině srpna přijali vhodný operační plán a patřičně ho organizačně a týlově zabezpečili, byli bychom mohli získat potřebná předmostí na Rýně a dobýt Porúří před příchodem zimy. To by bylo nejen válku zkrátilo, ale také nám poskytlo možnost ukončit ji v Evropě za politického poměru sil, který by byl pro dosažení brzkého a trvalého míru daleko příznivější, než za jakého se to ve skutečnosti stalo." Z operace Market-Garden se tak do jisté míry zdařila jen její první část. Vzdušný výsadek byl totiž pojmenován "Market", kódové označení "Garden" pak měl postup pozemních jednotek, které vytčeného cíle nedosáhly. Příčin neúspěchu operace bylo několik. Spojenecké velení s její přípravou dlouho otálelo. Výsadkáři u Arnhemu byli vysazeni příliš daleko od hlavního cíle - obou mostů. Velkou roli sehrálo také nepříznivé počasí, které panovalo od 18. září, kvůli němuž nemohli Spojenci využít své převahy ve vzduchu, a zdrželo se tak i vysazení 1. polské samostatné výsadkové brigády, jež byla vyslána na pomoc Britům u Arnhemu. A konečně rovněž podcenění síly 2. pancéřového sboru SS, přestože o jeho přítomnosti v oblasti Arnhemu spojenecké velení vědělo...
Po normandii6. června 1944 se spojenecká vojska vylodila v Normandii a po několika měsících již stálapřed branami Německa u řeky Rýnu. Německá obrana v Normandii se rychle zhroutila část německých sil byla obklíčena a zajata u města Falaise (tzv. Falaiská kapsa).

Poté Spojenci dobyli Paříž a postupovali k hranicím s Německem. Na podzim 1944 podnikli
pokus o rychlé ukončení války, ale jejich operace s krycím názvem Market-Garden byla Němci
zastavena v holandském městě Arnhemu.

Spojenci museli čekat na zásoby z opravovaných přístavů. Přísun zásob z provizorních
přístavů v Normandii byl totiž velmi zdlouhavý a letecké dodávky nestačily.

V této pro Spojence nevhodné chvíli se rozhodli Němci provést svoji ofenzivu s cílem
obsadit belgický přístav Antverpy. Útok měl být veden přes území, kudy Němci vedli útok
i v roce 1940, Ardenami. K tomuto útoku Němci vyzbrojily své nejlepší jednotky. Do útoku
 byla vyslána elitní formace, 6. tanková armáda SS. Do té patřily výborné divize jako
např. 1. tanková divize Waffen SS Leibstandarte Adolf Hitler (LAH) nebo 2. tanková divize
Waffen SS Das Reich a další. Armádě velel dlouholetý generál SS Dietrich, který ve
třicátých letech zakládal Leibstandarte SS Adolf Hitler, jež se postupem času změnila z
ochranky diktátora na tankovou divizi.

Dále se do útoku měla zapojit 5. tanková armáda generála von Manteuffela a 7. armáda
 generála Brandenbergera. Velitelem celé operace se stal polní maršál von Rundstedt.
 Německé divize dostaly nejnovější výbavu, nové těžké tanky Pzkpfw VI
 Tiger II (Königstiger), moderní samopaly (Sturmgewehr) a další výstroj.
Celková německá úderná síla se skládala z 24 divizí ve třech armádách. Z 24
bylo 10 tankových a zbytek tvořily nové divize lidových granátníků nebo pěší
divize německé armády. V čele německého útoku měli také postupovat muži
 Otto Skorzenyho, důstojníka Waffen SS. Měli být oblečeni do amerických a
britských uniforem, aby v amerických liniích šířili paniku.


V Ardenách měli Spojenci umístěn jeden armádní sbor. Jejich průzkum nedokázal odhalit
 německou přípravu k útoku a umožnil Němcům zaútočit na nepřipravené spojenecké jednotky.
Nečekaný úder v Ardenách

Přesně ve 2 hodiny zahájili Němci svůj útok na postavení 106. a 28. pěší divize.
Ty neměly mnoho zkušeností a pod obrovským náporem se rozpadly. Na jih od nich se
statečně držela 4. pěší divize z V. amerického armádního sboru. V malé viditelnosti,
která dosahovala necelých 100 metrů se Němcům podařil nečekaný úspěch. Čelní jednotky
rychle postupovaly směrem k Antverpám a zdálo se, že je nic nezastaví.

Po rozdrcení dvou amerických divizí povolal generál Eisenhower na frontu posily v podobě
101. americké vzdušné výsadkové divize, která se osvědčila při vylodění v Normandii i při
operaci Market-Garden. Nyní měla zadržet Němce v belgickém městě Bastogne. Divize byla ve
 městě obklíčena společně s dalšími vojáky od různých jednotek, které se tam stáhly před
 německými tanky. Obklíčení bylo pro Spojence v podstatě štěstí v neštěstí, protože
Bastogne poutalo mnoho německých sil, které mohly být využity na jiném místě fronty.

Již 22. prosince doručili Němci velícímu americkému generálu v Bastogne (McAuliff)
mírové poselství. Měl se prý vzdát a neplýtvat tak životy svých mužů. Generál Němce
 vyhodil ne zrovna dobráckými slovy ("Nasrat!") a boje o město pokračovaly dál.

23. prosince se konečně zlepšilo počasí a Spojenci tak mohli využít své naprosté
 vzdušné převahy. Již před spojeneckým bombardováním trpěly německé jednotky nedostatkem
 benzinu a pohonných hmot - tanky musely dlouho čekat než přijedou nákladní vozy z
 týlu a přivezou pohonné hmoty.

1. ledna podnikla Luftwaffe velký koordinovaný úder na spojenecká letiště na kontinentu.
 Tato akce dostala krycí název operace Bodenplatte. Luftwaffe však byla odražena a
Spojenci využili své vzdušné převahy k útokům na německé jednotky, tanky a materiál
 (2nd TAF a 9th AF). Do čela tří spojeneckých armád (britské, kanadské a americké 1.)
 se postavil generál Montgomery a společně s generálem Pattonem, velitelem
3. americké armády, podnikli silný protiútok.

V této době stály čelní německé jednotky důstojníka SS Jochena Peipera u města
 Malmédy. Zde se odehrál jeden z krutých momentů války. Němci zde povraždili přibližně
 sto amerických zajatců (Jochen Peiper byl velitelem jednotky 1. tankové divize SS LAH).

26. prosince Spojenci osvobodili obležené vojáky 101. vzdušné výsadkové divize v Bastogne.
 2. ledna 1945 se Němci začali pod spojeneckými útoky stahovat zpět za Rýn do Německa.
Z fronty byla stažena 6. tanková armáda SS a byla převelena na východní frontu
(Stalin na prosbu Churchilla zahájil ofenzivu, aby odlehčil Spojencům).
3. září 1944 vstoupily první jednotky britské 8. armády na apeninský poloostrov a
začaly pomalu postupovat směrem k severu, na hlavní město Itálie. Nikdo ze spojeneckých
 generálů ani vojáků netušil jaké problémy na italském válčišti nastanou. Podle
 zásobovacích důstojníků mělo být v Itálii teplo, sucho a rozhodně ne chladno nebo
vlhko.

Německým obráncům pomáhaly četné hory, které musely být dobývány jedna po druhé s
velkými ztrátami pěchoty, která nesla největší tíhu bojů v Itálii. Navíc dravé horské
říčky postup rozhodně neusnadňovaly, a tak se Němci mohli bránit i několikanásobné
přesile útočníků. Všechny tyto a i jiné faktory přispívaly k nad očekávání pomalému
 postupu a velkým ztrátám mužů, kteří bojovali, jak sami říkali, na podřadném válčišti,
 protože již bylo jasné, že v příštím roce se uskuteční invaze do Francie. Úkolem
italské fronty bylo odlákat německé formace z Francie a zajistit podporu pro vylodění
 většiny spojeneckých vojsk na francouzském pobřeží.

Německým jednotkám v Itálii velel zkušený velitel, polní maršál Albert Kesselring.
 9. září se na italském pobřeží u města Salerno vylodila další spojenecká vojska.
Po počátečním překvapení protivníka bylo předmostí téměř zničeno a teprve až po velmi
 krvavých bojích mohly tyto jednotky postupovat pomalu k severu na hlavní město Itálie.

Brzy nastala na frontě tuhá zima. Němci se v té době věnovali vybudování nové obranné
 linie před Římem, která se opírala o město Monte Cassino se starým benediktinským
opatstvím. V lednu se k tomuto opěrnému bodu probojovala americká 34. pěší divize,
která byla uplynulými boji dost vyčerpána. Spojenci potřebovali získat přístup do údolí
řeky Liri a dál k Římu, a tak měla právě tato divize zaútočit na německá postavení u
města.

1. února 1944 zaútočili Američané na dvě německá obranná postavení, Monte Castellone a
 Colle Maiola, a bez větších obtíží se jim je podařilo dobýt. Tím začala několik měsíců
 trvající bitva o hřeben u Monte Cassina, která skončila až dobytím a obsazením kláštera
na vrcholu.

Jednotky americké 34. pěší divize musely přečkat a vydržet nepřetržité útoky německých
 sil a silné nepřátelské ostřelování. Brzy bylo jasné, že divizi bude muset vystřídat
 nová formace a na tento velmi těžký úkol byly vybrány elitní divize britské 8. armády,
 které své kvality prokázaly v poušti severní Afriky.
Město Monte Cassino vstoupilo do historie jako místo, kde probíhala asi nejtěžší bitva
 druhé světové války. Svým průběhem a způsobem boje by spíše zapadala do první světové
 války. Spojenci zde ztratili přibližně 45 000 vojáků, aby mohli dobýt hlavní město
Itálie a Němci přišli o vynikající vojáky, Hitlerovi oblíbence a elitu národa,
parašutisty, kteří se dokázali bránit obrovské materiální a početní přesile Spojenců
skoro půl roku.
Bitva se dostala na titulní stránky tehdejšího tisku díky kontroverznímu bombardování
starého benediktinského kláštera, ve kterém se podle Spojenců schovávaly německé jednotky.
 To je pravda avšak až po spojeneckém bombardování kláštera. Představený opat kláštera
bombardování zažil a stále tvrdil, že se před útokem v klášteře žádní němečtí vojáci
nenacházeli. To však Spojenci nevěděli a klášter s velkým množstvím cenných památek
vybombardovali a téměř úplně zničili.

Poláci se představili v tom nejlepším světle a dosáhli tak politického úspěchu, který
 jim nicméně nijak nepomohl. Z Polska se po válce stal vazal Sovětského svazu a velká
 většina příslušníků 2. sboru se do vlasti již nikdy nevrátila kvůli strachu z Rusů,
jejichž chování zažili na vlastní kůži. 18. května tedy skončilo jedno velké
krveprolévání, aby mohlo začít další.
 
Nejdůležitější okamžiky 2. světové války. Info-Mail.cz - český eReklamní systém