2.světová válka

Důležité akce 2. světové války

1942

Když Italové vtrhli do Egypta se svojí 10. armádou, tak jim Britové mohli do cesty postavit pouze několik divizí. Italové tak měli obrovskou převahu a začali plánovat ofenzivu, která měla za úkol zničit britské formace a dobýt Egypt. Ofenziva začala 13. září 1940 pod velením maršála Grazianiho.
Britové se na útok dobře připravili. Postupně se stahovali k deltě Nilu a za sebou nechali pouze otrávené studny na pitnou vodu a velké množství min, díky kterým se italským postup hodně zpomalil až se 16. září zastavil na linii Sídí Barrání, asi 80 km od egyptské hranice.

Proti italským vojskům stála formace, která se jmenovala Western Desert Forces s velitelem Richardem O´Connorem. U Marsá Matrúhu byla vybudována obranná linie a dokonce byly z Británie vyslány posily (hlavně tanky a protitanková děla). Poté, co posily dorazily zahájil velitel Western Desert Forces ofenzivu, pod krycím názvem operace COMPASS. Operace se zdařila a bylo zajato 20 000 Italů.

Mezitím se Western Desert Forces přejmenovaly na britský XIII. armádní sbor. Nyní Britové udeřili na důležité opěrné body a přístavy na pobřežní silnici, která se nazývala via Balbia. Prvním cílem byl Tobrúk, velmi důležitý přístav. Po urputném boji Australanů nakonec Tobrúk padl a do zajetí se dostalo 27 000 italských vojáků. Zbývající body obrany byly také dobyty. Od začátku operace COMPASS padlo do zajetí 100 000 Italů 10. armády.

Po těchto bojích a ztrátách se dali Italové na zběsilý ústup zpět do Kyrenaiky. Britové je hnali až do Tripolisu, ale dál se kvůli dlouhým zásobovacím trasám dostat nemohli. Tou dobou do Afriky dorazil německý generál Erwin Rommel s posilami pro italskou 10. armádu v podobě jednotky Deutsches Afrika Korps. Jeho první jednotkou se stala 5. lehká divize se 120 tanky.

Rommel ihned zaútočil, aby zjistil sílu britské obrany. Ta byla velmi oslabena převelením několika divizí do Řecka. Proti útoku se mohla postavit pouze britská 2. obrněná divize, která ale měla nedostatek paliva pro svoje tanky, a tak byla převálcována útočícími německými a italskými vojsky. Rommelovi se podařilo obsadit celou Kyrenaiku. Vojska však byla vyčerpána a ofenziva se zastavila.

Britové, kteří se znovu zformovali, dostali tankové posily. Poté Britové zahájili ofenzivu s názvem Battleaxe. Zaútočili v oblasti Fort Capuzzo. Němci byli na útok připraveni a zničili většinu britských tanků. Tím operace Battleaxe skončila. Neúspěch Battleaxe zapříčinil změnu ve velení v africké poušti. Vrchním velitelem vojsk v Africe se stal generál sir Claude Auchinleck. Ten vytvořil nový sbor, který byl určen k pronásledování nepřítele a byl tvořen převážně tankovými jednotkami.

Nyní nabyl na důležitosti přístav, který drželi Australané v německém týlu. Byl to Tobrúk, který se stal symbolem války v Africe. Australané byli v průběhu bojů vystřídáni jinými jednotkami (např. 11. samostatným československým pěším praporem-Východním – velitel podplukovník Klapálek). Němci a Italové se ze všech sil snažili Tobrúk dobýt, ale všechny pokusy vyšly naprázdno, a tak přešla iniciativa na britskou stranu.

Do Egypta proudily posily z Anglie (opět hlavně tanky a děla) a 26. září vznikla britská 8. armáda, která se skládala z XIII. a XXX. sboru. Po přílivu posil musela nutně přijít nová ofenziva. Avšak i Němci dostali slíbené posily v podobě 15. a 21. tankové a 90. lehké divize. Zpočátku Britové nenarazili téměř na žádný odpor, ale brzy museli svést několik těžkých bitev s německými tanky, které probíhaly až do 26. listopadu, kdy se Rommel rozhodl pro ústup svých jednotek z Kyrenaiky. Dosavadní velitel 8. armády byl nahrazen Neilem Ritchiem.

28. a 29. listopadu zaútočil Rommel na Brity, kteří opět trpěli nedostatkem paliva a jiného materiálu. Navíc jejich obranu drželo opět jenom několik oslabených jednotek, takže Rommel mohl slavit úspěšné prolomení nepřátelské obrany. Po tvrdých bojích se Britové stáhli na nově vytvořenou obrannou linii, která byla tvořena několika opěrnými stanovišti (Britové je nazývaly boxy).

Jedním z boxů byl Bir Hakeim, který bránila 1. brigáda Svobodných Francouzů s velitelem, generálem Königem. A právě přes Bir Hakeim se Rommel rozhodl vést novou ofenzivu.  Zničil nejjižnější box a uvolnil si tak cestu do britského týlu. Britská 8. armáda
však na to byla připravena a její tankové jednotky se pustily do postupujících Italů a Němců. Nepřehledné boje trvaly několik dnů. Britské jednotky utrpěly velké ztráty i když se jim skoro podařilo Afrika Korps zničit a odříznout ho od přísunu zásob.
Rommel ale obklíčení unikl a sám naopak zahnal Brity.

Poté Rommel zaútočil na Bir Hakeim, který představoval trn v týlu německé armády. Francouzi se bránili více než statečně, ale přesila byla velmi značná. Francouzský generál König několikrát odmítl kapitulaci a poté, co zjistil, že nemůže dostat zásoby munice a vody, nařídil evakuaci. Mnoho francouzských vojáků proniklo obklíčením a dostalo se zpět k Britům, takže brigáda nebyla zničena. Tímto hrdinským odporem poskytli Francouzi 8. armádě čas na zformování nové obranné linie u El Alameinu. Vyčerpané německé jednotky dobyly Tobrúk.

Velením britské 8. armády se tehdy ujal vrchní velitel v Africe generál Auchinleck. Snažil se oživit morálku a důvěru vojáků ve vyšší velení. Avšak vysokým britským představitelům se přestal na svém postu líbit hlavně kvůli úspěšné německé ofenzivě v Kyrenaice, a tak byl na postu vrchního velitele vystřídán generálem Haroldem Alexandrem a na místo velitele 8. armády byl jmenován veterán pouštní války, generál Gott. Ten ale při letu na velitelství zahynul. Na jeho místo byl dosazen čerstvý muž z Anglie, tehdy ještě neznámý generál Bernard Law Montgomery.

Nový velitel 8. armády pokračoval v obnovování pokleslé morálky mužstva velice svérázným způsobem. Objevil se snad u každé jednotky na inspekci, při níž pronesl proslov a poté se zcela neformálně bavil s vojáky, kteří si ho velice vážili. Poté se Montgomery zaměřil na výcvik svěřených jednotek, aby byly připraveny na německý útok a následující britskou protiofenzivu. Dostával také čerstvé divize z Anglie. Nejvíce mu pomohly zprávy z Ultra (rozluštěné německé depeše pomocí ukořistěného přístroje Enigma), díky kterým věděl kde a kdy Rommel zaútočí, a tak se na jeho příchod dobře připravil.

Soustředil tankové formace u hřebenu Alam El Halfa, kam se Rommel snažil proniknout přes minová pole, což se mu také brzy podařilo. Tyto průchody ale nebyly dost široké na to, aby mohl dostávat dostatek paliva a munice. Toho využil Montgomery, který německé tanky drtil palbou z nových velmi dobře maskovaných protitankových děl ráže 57 a 94 mm. Po těchto tvrdých bojích se Rommel trochu stáhl zpět a obsadil britské minové pole, které začlenil do svého obranného systému. Po vyhrané obranné bitvě prošla 8. armáda rekonstrukcí. Armádu tvořily tři sbory: XXX. (velitel Oliver Leese), XIII. (Brian Horrocks) a X.(Lumsden).

Nyní Montgomery vše podřídil přípravě na nadcházející rozhodující ofenzivu s cílem prolomit obrannou linii vojsk Osy a poté zničit německé tankové formace. Celému útoku měla předcházet masivní dělostřelecká příprava, na kterou soustředil 1 000 děl všech ráží. Poté chtěl rozdrobit obranu útokem na slabé italské divize a následovat měl průnik obranou a zničení mobilních tankových divizí nepřítele. Ofenziva měla začít na konci října.

Rommel na tom nebyl se svým zdravím nejlépe, a tak si vzal dovolenou a odletěl do Itálie. Navíc Montgomery nařídil výstavbu atrap tanků, které umístil do jižního sektoru tak, aby na ně měli Němci dobrý výhled a aby to vypadalo jako by útok měl být veden právě zde. To obránce velmi zmátlo, a proto byli náhlým útokem překvapeni.
Posledni komentare
16.09.2009 00:10:34: dobry referatik, zase som sa nieco nove dozvedel, len tak dalej smiley${1}
Útok byl zahájen 23. října 1942 podle plánu těžkou dělostřeleckou palbou a asi o dvacet minut později zahájil Montgomery klamný útok na Kattarskou proláklinu. Hlavní úder byl směřován na severní část obrany, kterou bránily italské jednotky. Ty se však překvapivě bránily velmi urputně a po německém protiútoku byl postup britských pěších jednotek téměř zastaven.

Mezitím se 25. října vrátil Rommel a ihned převzal velení, protože jeho zástupce, generál Stumme, zemřel na infarkt. 26. října zastavil Montgomery útok na jihu a všechny dostupné jednotky poslal na sever k pobřeží, aby tady prorazily nepřátelskou obranu. Tvrdé boje na severu trvaly skoro týden, po kterém se australské 9. divizi podařilo obklíčit německou 164. divizi, a tak se Rommel stáhl na novou linii, protože se mu opět nedostávalo zásob, hlavně paliva. 2. listopadu se britské 8. armádě konečně podařilo prolomit nepřátelské obranné pozice, a tak se nyní ocitla v otevřené poušti, kde bylo hodně prostoru pro rychlé údery vedené za nepřátelská ustupující vojska. A toho se snažil Montgomery využít, ale bez úspěchu. Jeho opatrné výpady vyzněly do ztracena a díky tomu Rommel při ústupu ztratil jen velmi málo vojáků a materiálu a stáhl se až na Marethskou linii.
Bitva u El Alameinu je dodnes vnímána jako rozhodující zvrat ve válce v poušti, přestože nebylo dosaženo všech vytyčených cílů. Tato bitva měla význam nejenom vojenský, ale také politický, protože to bylo jediné samostatně vybojované rozhodující vítězství britské pozemní armády ve druhé světové válce. Díky vítězství byla oživena důvěra britského lidu a vojáků v konečné vítězství nad Německem a Japonskem.

Společně s dalšími spojeneckými vítězstvími (Stalingrad, Midway) je El Alamein považován za celkový zvrat situace ve druhé světové válce. Válka v poušti poté pokračovala dál. 8. listopadu 1942 se američtí a britští vojáci vylodili na pobřeží severní Afriky v Maroku a Alžírsku (Operace Torch). Po počátečních potížích se jim podařilo společně s 8. armádou porazit nepřítele a dostat se tak až do Tunisu, kde pouštní válka skončila.
Na jaře 1942 utrpěla sovětská vojska další porážku. Němci totiž zahájili plán Modrý, podle kterého měli zaútočit na jihu jednotkami skupiny armád "A" a "B". I přes odpor svých generálů Hitler prosadil, aby každá skupina  měla jiný cíl. Skupina armád "A" s generálem Listem měla postupovat podél pobřeží Černého moře až na Kavkaz a jejím hlavním úkolem bylo zajištění ropných polí v Gruzii, Arménii a Ázerbajdžánu. Skupina armád "B" dostala rozkaz postupovat na severním křídle skupiny armád A. Za hlavní cíl jí Hitler určil  Stalingrad.

Němečtí generálové ale proti plánu protestovali a chtěli pro obě skupiny armád jeden jediný hlavní cíl, protože jinak dojde k takovému roztažení a prodloužení zásobovacích linií, že budou dobité pozice neudržitelné kvůli nedostatku potravy, paliva a ostatního materiálu. Hitler si však tento plán prosadil a naplánoval útok na konec června 1942.

28. června 1942 Němci opravdu udeřili a prolomili linie ruské obrany, která se stejně jako po celý minulý rok zhroutila. Sovětské jednotky byly po zimní ofenzivě naprosto vyčerpané a zmohly se jen na malý odpor. Stalina to rozzuřilo a vydal rozkaz, podle kterého měli být popraveni všichni vojáci, kteří se budou snažit utéct před postupujícím nepřítelem. Na frontu také vyslal jednotky NKVD (Народный комиссариат внутренних дел, česky Lidový komisariát vnitřních záležitostí), jenž měly zadržovat ustupující jednotky pod hrozbou mučení nebo zabití. Zároveň zvýšil pravomoce důstojníků, aby mohli na vojácích vyžadovat plnění jejich rozkazů.

Dalším krokem bylo pověření generála Žukova stabilizací fronty u Stalingradu. Spolu s novým náčelníkem generálního štábu, Alexandrem Vasilevským, vymysleli plán na obklíčení německé 6. armády ve Stalingradu. Stalin plán schválil a nařídil Žukovovi, aby provedl veškeré nutné přípravy na ofenzivu.
Posledni komentare
05.03.2009 19:54:21: Cau, fakt diky za tenhle web, zitra pisemse ve skole test a ja tomu nerozumel. Pises to tak, ze se d...
V Stalingradu se bojovalo o každý dům. Město připomínalo měsíční krajinu s obrovskými krátery a ulicemi plnými sutin. Z domů a továren se staly ruiny. Němcům se dařilo obránce vytlačovat směrem k Volze, přeskterou dopravovali Sověti posily, munici a potraviny pro zbylé obránce.

Ve Stalingradu se nacházela sovětská 62. armáda s generálem Lopatinem, kterému se zdála situace neudržitelná, a tak ho Stalin odvolal a na jeho místo dosadil generála Čujkova, který právě dorazil z východu. Čujkov byl velmi tvrdý jak na sebe tak i na své vojáky a podařilo se mu udržet obranu Volhy jen za cenu velkých ztrát.

Ve dne útočili Němci a v noci se Rusové neslyšně proplížili k německým pozicím a nemilosrdně zabíjeli německé útočníky. Přesto se generálu Paulusovi a jeho vyčerpaným jednotkám podařilo rozštěpit sovětskou obranu, která se opírala hlavně o Závod Barikády, Závod Rudý říjen, Traktorový závod a Mamajovu mohylu a dostat se na některých místech až k Volze. Zde na ně Rusové zaměřili veškeré dělostřelectvo z druhého břehu Volhy. Rusové podnikli několik zoufalých pokusů o zatlačení Němců zpět, ale všechny byly neúspěšné.

19. listopadu 1942 zaútočil Žukov podle plánu na slabé jednotky německé armády, které zajišťovaly boky. Obrana Italů, Rumunů, Bulharů a Maďarů byla rychle proražena a ruské tanky postupně sevřely 6. armádu ve stalingradském kotli. Sovětský dvojitý úder se zdařil a německé formace ve Stalingradu byly 150 km v ruském týlu naprosto odříznuté od zásob. Hitler, ovlivněn Göringovým názorem, že jeho Luftwaffe může pro obránce každý den dopraven 500 tun zásob, nařídil Paulusovi vydržet za každou cenu.

Další německý generál, von Manstein, se snažil proniknout do kotle a vytvořit tak koridor, kterým by bylo možno dopravovat do Stalingradu potřebný materiál a potraviny. Byl ale zastaven 50 km od Stalingradu sovětskými divizemi a byl nucen se stáhnout.

Tím začalo pro Němce v uzavřeném kotli naprosté peklo. Luftwaffe nedopravila do Stalingradu ani ty nejnutnější potřeby, a tak vojáci dostávali stále menší a menší dávky potravin na den, takže ke konci bojů už nebyli schopni se ani zvednout a umírali v místech, kde se bránili proti útočícím Rusům. Ti jim dvakrát nabídli příměří. Paulus však nedostal od Hitlera svolení, a tak se Němci bránili dál.

Zásoby se stále zmenšovaly a zbylé přistávací plochy pro zásobovací letouny dobili Rusové. V kotli zůstávali ranění, pro které nemohli doktoři nic dělat, protože neměli potřebný materiál. Letecký most selhal kvůli špatnému počasí a útokům sovětských stíhačů na nechráněná dopravní letadla Němců. Umírání ve Stalingradu pokračovalo dále. Změnili se pouze role útočníka a obránce. Němci se bránili stejně urputně jako předtím Rusové, protože věděli, že je čeká jistá smrt.

V lednu 1943 se stala situace neudržitelnou a jednotlivé jednotky se začali Rusům vzdávat. Nakonec byla Paulusem 31. ledna 1943 podepsána kapitulace německých jednotek veStalingradu. Tím ale utrpení německých vojáků neskončilo. Domů se jich po válce   nevrátila ani třetina.
 
Nejdůležitější okamžiky 2. světové války. Info-Mail.cz - český eReklamní systém