Maschinengewehr 42 neboli MG 42 byl kulomet, který byl vyvinut a začal se používat v
německých ozbrojených silách v roce 1942. Záměrem při vývoji bylo vytvořit náhradu za
 MG34, nicméně oba typy byly používány a vyráběny souběžně až do konce války.
Za vývojem typu MG42 stála firma Metall und Lackierwarenfabrik Johannes Grossfuss AG a
byla výsledkem pokusů o vylepšení MG34 a to hlavně z důvodů jednodušší masové výroby.
 MG42 byl levnější na masovou výrobu a ještě více nenáročný na údržbu a to vše při
zvýšené rychlosti střelby na cca 1 500 ran/min. Pro srovnání britský kulomet Vickers
 měl rychlost střelby pouhých 600 ran/min.
MG 42 se jako zbraň sestávala velkou měrou z levných a snadno zhotovitelných odlitků
či výlisků. Žádné zjednodušení však nesmělo jít na úkor kvality; naopak, MG 42 nebyl
zřejmě nejlepším kulometem druhé světové války pro nic za nic , nýbrž vynikal nade všemi

ostatními kulomety své doby, a možná které kdy byly vyrobeny vůbec. Prostě nádhera sama:
 kromobyčejná snadnost obsluhy se pojila s mechanickou odolností a spolehlivostí.
A kadence? Fantastických 1550 výstřelů za minutu. I když toto je jen číslo teoretické,
to staccato se nedalo nepoznat. Tento zvuk MG42 při střelbě byl tak charakteristický a
 hrůzu nahánějící, že americká armády vytvořila vojenský výukový film, aby pomohla svým
vojákům si poradit s psychologickým trauma, když měli této zbrani čelit na bojišti.
I tento kulomet měl stejně jako MG 34 pohotově výměnnou hlaveň, ba dokonce ještě
 snadněji vyměnitelnou: jedinou pružinou stačilo uvolnit! Co do hmotnosti se MG 42
rovnal svému předchůdci, jakož i pásem a sedlovým zásobníkem, takže nebyl problém obě
zbraně mezi sebou v boji zaměňovat. I u MG 42 bylo možné několik pásů sepnout dohromady,
 měly-li být palebné dávky delší. Obě zbraně byly také opatřeny potlačovačem úsťových
záblesků, aby je nepřítel v noci nemohl tak snadno rozpoznat. Účinnost tohoto zařízení
dále násobilo střelivo se speciální bezzábleskovou náplní. Tak důležitou roli hrály
 kulomety v úspěšných německých obranných operacích, že výběru obsluhy bylo také nutné
 věnovat velkou pozornost. Celé družstvo devíti vojáků bylo vyčleněno k obsluze
přiděleného kulometu a péči o něj. Funkci prvního střelce zastával nesporně
nejzkušenější a obvykle i vyznamenaný voják. Bylo jen ku prospěchu, když to byl
zároveň pořádný silák, neboť kulomet musel obvykle přenášet. Jeho pomocník, druhý
střelec, připravoval pásy, pravidelně vyměňoval hlavně, v případě potřeby uvolňoval
 zaseklé nábojnice a všemožně udržoval zbraň v palbyschopném provozu.
Dva muži – většinou nejméně zkušení nováčci, neměli na starost nic jiného než
přísun nového střeliva ke kulometu. Ostatní příslušníci kulometného družstva zaujali
 pozice v důmyslně promyšlených úkrytech a kryli odtamtud přístupová cesty ke
kulometnému hnízdu. Velkou výhodou tohoto systému bylo, že si roje německé pěchoty
mohli dovolit i velmi těžké ztráty – až dvoutřetinové; dokud měl kdo obsluhovat
kulomet, zůstávali bojeschopnými. Dokud mělo družstvo střelce, nabíječe a nosiče
munice jeho palebná síla se nezměnila!!! Není bez zajímavosti, že jak Britové tak
 Američani, díky vysoké kadenci MG42, trénovali své vojáky tak aby se při střelbě
 kryli a zaútočili vždy během přestávky na výměnu zásobníku, která trvala od 20 – 30
 sekund. Konstrukce kulometu MG42 byla tak důmyslná a kvalitní, že s více či méně
 významnými obměnami je vyráběn v mnoha zemích dodnes a mnoho i současných kulometů
využívá konstrukčních řešení MG42 a to včetně současného amerického kulometu M60.